Můžu si taky kopnout?

V poslední době jsme se setkali s řadou otřesných případů šikany, kdy došlo k její erupci a následně k provalení. Mučení oběti se vymklo z kloubů jakékoliv morálky a zábran. Obyčejná třída žáků se proměnila ve vražednou bestii, která lační po krvi a smrti "nepovedeného" spolužáka. Toto skupinové běsnění jsme pracovně nazvali školní "lynčování". Obrazně totiž připomíná "spravedlivého" soudce Lynche, kdy anonymní dav svévolně trestá údajného pachatele bez řádného soudu.

Michal Kolář

Třídní a výjimečně i celoškolní "lynčování" má více variant. Může dokonce jít o klasické věšení "viníka", tak jak to skutečně soudce Lynch na Západě provozoval.

V jedné třídě vyvrcholilo šikanování popravou. Chlapec, kterého spolužáci pověsili na lustr na dlouhé šále upravené do smyčky byl obětí, jež pouze shodou šťastných okolností přežila svou smrt. Tato "poprava komunisty" byla vykonána do krátké ztráty vědomí a naznačení strangulační rýhy. Vůdcové nechali manipulativně ostatní o "popravě" hlasovat. Rozsudek byl bouřlivě přijat většinou. Exekuce začala potupnou cedulí s nápisem "Komunistovi smrt", kterou vykonavatelé rozsudku připevnili odsouzenci na záda. Všichni přihlížející sborově řvali a skandovali "Komunistovi smrt" a další bojová hesla. Potom chlapce vytáhli tak, že musel stát na špičkách, začal ztrácet dech a obličej mu zbrunátněl. To nestačilo, "kati" ho ještě povytáhli, až přestal vnímat a ztratil vědomí. "Zábava" byla přerušena, někdo mu sundal smyčku z krku. Chlapec se během krátké doby probral.

Hrůzostrašná scéna byla vyvrcholením akce, která vznikala během dopoledne. Na poslední hodinu nepřišel z mimořádných důvodů učitel, takže agresoři dostali prostor. Ráno rozpoutalo šest agresorů atmosféru vzrušení a "lynčování". Chlapce nejdříve odvlekli před lavice, kde musel agresorům líbat a čistit boty. Přitom do něj strkali a bouchali. Během další přestávky mu okolo zápěstí navlékli smyčku, ruku mu drželi na lavici a bodali do ní tužkami. Pak ho píchali špendlíkem do zad. Poslední hodinu ho znovu třicet minut mlátili. Ve vybičované skupinové náladě byl potom dovlečen k lavici. Jeden z agresorů mu dal smyčku kolem krku, dva jej drželi, další stál na lavici a přehodil konec šály přes bytelný lustr…

Je neuvěřitelné, že chlapec přišel navzdory této hrůze další den do školy. Šikanování pokračovalo dál. Teprve následující den se doma zhroutil. Při vyšetřování, které probíhalo nezávisle na policii (svědek nebyl schopen podstoupit traumatizující výpověď) bylo zjištěno, že šikanování probíhalo dlouhodobě, bylo iniciováno šesti žáky, kteří téměř výlučně praktikovali brutální násilí. Svou oběť začali šikanovat již před prázdninami na brigádě a skončili v listopadu. Během této doby chlapec prožil opravdové peklo.

Na brigádě chlapec dostal hned na počátku "deku". V noci ho vytáhli z postele, hodili na něj pokrývku a surově ho zbili. Průběžně ho zde mlátili a vyhrožovali mu zabitím. Šest hlavních viníků ho například shazovalo z mostu. Drželi ho hlavou dolů a smáli se, že se dole rozplácne.

Od zahájení školního roku do listopadového věšení byl chlapec vystaven četnému fyzickému a psychickému násilí. Byl několikrát surově zmlácen, musel platit svačiny, vícekrát čistil a líbal boty a byl píchán špendlíkem do ramene.

Když se chlapec zhroutil, musel být hospitalizován na psychiatrii. Měl panický strach o život, nemohl spát... Strach, že zemře, trval dlouhodobě.

Rodiče agresorů odmítli rozhodnutí o vyloučení svých synů z této školy jako spiknutí školy. Žádali potrestání oběti jako provokatéra a simulanta, požadovali konfrontaci svých synů s obětí navzdory tomu, že chlapec byl hospitalizován, nacházel se v krajní životní nouzi a rozhodně se nedokázal hájit.

Spíše výjimečné je i transové skupinové sexuální násilí, kdy je například deflorována žákyně jejími sexuálně ostřílenými spolužačkami pomocí násady od koštěte. Ve většině případů, které známe, převažoval způsob, kdy bylo dítě zkopáno spolužáky celé třídy. Korunou tohoto fanatického šílení bylo těžké zranění oběti.

Přestože jde o extrémní násilí, vyskytuje se poměrně často. Je možné, že to jsou první vlaštovky amerikanizace českého školství ve smyslu brutálního násilí, jež už několikrát vyvrcholilo brutální střelbou mladistvých pachatelů na spolužáky a učitele.

Dvanáctiletého Honzu spolužáci kopali, až se pokálel a pomočil. Honza byl menší, drobné postavy. Měl vážnou, citlivou a mírnou povahu a smysl pro spravedlnost. V šesté třídě jedné ZŠ v Chomutově byl na začátku školního roku přeřazen do áčka. Nevěděl proč. Nikdo mu to neřekl.

Brzy po jeho příchodu začala "esa" třídy dělat na jeho účet vtipy a legrace. Šikanování ve skupině "metastázovalo" jako zhoubný nádor a nakonec dosáhlo dokonalé totalitní podoby. Honzův život ve škole se stal peklem. Byla to křížová cesta lemovaná krutostmi spolužáků. Po nějaké době věděla snad celá škola, že Honza je bezvadným terčem zábavy. Kromě pedagogů, ti nevěděli nic. Tato Honzova proslulost vyplývala i z oblíbené zábavy deváťáků. Dva či tři ho podrželi a požádali nějakého "mrňouse", aby toho "obra" bil, kopal, fackoval apod.

Později ho už samostatně týrali i mladší spolužáci. Honza se bál chodit po městě sám. Odmítal chodit pro nákupy. Rodiče jeho strach nechápali, ale poradili mu, aby nosil s sebou spray. Když ho jednou obklopili šesťáci a začali do něj strkat, vytáhl Honza spray a stříkl mezi ně. Chvíli zkoprněli a on utekl. To neměl dělat! Vzbouřil se proti nepsaným zákonům školy! Šesťáci si stěžovali u deváťáků. Následující den šla Honzova třída do divadla. Sraz měli před školou. Vůdcové třídy, "ochránci" spravedlnosti, byli velmi rozezleni, že Honza ohrozil zdraví jejich mladších spolužáků, když na ně vystříkl spray. Po pár nadávkách ho srazili na zem a začali do něj kopat. Přidali se i ostatní. Jeden kopl, odskočil. Okamžitě ho vystřídal jiný. Údajně si koply i některé dívky. Kápové řvali "Zabijeme tě, ty svině zbabělá." Honza se svíjel, prosil o milost a sliboval, že už to nikdy neudělá. Nakonec zůstal pokálený a pomočený, bez hnutí.

S vnitřním zraněním byl převezen do nemocnice. Nikdo nevěděl, co se stalo. Snad nejvíce šokována a zmatená byla třídní učitelka. Tichou poštou běžela "ověřená" zpráva. Honza je strašný provokatér. Krutě zbil několik malých šesťáků a nastříkal jim spray do očí. Trpělivost slabých přetekla a požádali spolužáky o ochranu. A tak ten vejtaha dostal zaslouženou odměnu.

Rodiče "šikanovaných" šesťáků žádali potrestání Honzy za nošení spraye. Policie případ krátce šetřila, pro nedostatek důkazů ho však brzy uzavřela.

Každý, kdo se střetne s třídním "lynčováním", musí počítat s tím, že jde o pokročilou šikanu. Zběsilé kopání do oběti žáky celé třídy se nerodí zčistajasna. Této erupci šikanování předchází dlouhodobější vnitřní vývoj. Ten se pohybuje od zárodečné podoby, tzv. ostrakismu, k dokonalé podobě, pátému stadiu, tzv. totalitě. A právě pevnou součástí pátého, totalitního stadia, výjimečně i stadia čtvrtého, je rituál společného mučení, který se dříve nebo později vymkne mučitelům z rukou. (Rituál je v počátečních stadiích předznamenám podobou happeningu.)

Jednou z variant bývá právě toto skupinové kopání do oběti. Při vystupňování transu padají i poslední zábrany a oni chtějí pouze jediné, "spravedlivě" potrestat "viníka". Zkrátka, skupinové kopání je neklamným znakem pokročilé šikany. Tento fakt je východiskem pro základní metodiku vyšetřování a léčby.

Zásadní rozdíl ve vyšetřování a v dílčí pomoci u stadií počátečních, tj. prvního, druhého a třetího, a u stadií pokročilých, tj. čtvrtého a pátého, je především v intenzitě odporu proti rozkrytí a uzdravení. Zejména u pokročilých stadií se tento odpor v praxi odráží v tzv. "komplotu" velké šestky.

Marek zažil "jen malé" lynčování. Třídní učitelka vstupuje do třídy a zůstane jako opařená. Vidí podivný chumel dětí v rohu třídy. Všichni křičí a bijí někoho na zemi. Vykřikne: "Co se tu děje, stalo se něco?" Rytmický pohyb chumlu se zastaví a strne. Oběť - Marek, se zdvihá ze země a říká: "Nic." V mžiku zůstal sám, všichni útočníci sedí spořádaně v lavicích. Učitelka se napjatě ptá: "Nestalo se něco?" Marek si narovnává zmuchlané věci a říká: "Nic mě nebolí, já vydržím, jsem v pořádku, to je dobrý..." Do toho žáci vykřikují: "On nás provokoval..."

Učitelka chvíli mlčí. Ale vzchopí se a zeptá se: "Kdo ho kopal?" Nic. Znovu se naléhavě ptá, kdo Marka kopal. Nakonec kývne hlavou Martina a hlesne: "Já." Učitelka je udivená "To mě překvapuje!" Martina odpovídá: "Ale on nás provokoval, je děsnej." Dodává: "Ale byla to sranda."

Marek vstupuje do rozhovoru a potvrzuje to: "Já dělám takovou legraci, jen jsme si hráli, to bylo jenom jako..." Učitelka chvilku přemýšlí a rozhoduje se. "Měli jsme mít vyučování, ale protože se stala velmi závažná věc, musíme se jí teď věnovat. Společně to probereme." Marek na to reaguje: "Jéžíšmarjá!"

Karel, kápo, je po celou dobu skrytý, nenápadně diriguje třídu. Sedí v klidu a mírně hledí na učitelku. Při "lynčování" prožil fantastický pocit, jak je nad obětí, a ostatní ho parádně pumpovali. Když přišla učitelka a stála jako solný sloup, v klidu do ní strčil a "ponořil" se pod hladinu skupiny. Cítil její ochranu, sílu a mlčení. Když si sedl, napsal moták: "Kdo promluví, je synem smrti!" Během chvilky ho četla celá třída. Společné vyšetřování nikam nevedlo.

V tomto případě jde o "malé lynčování", které je předobrazem popsaného modelu "lynčování". Jeho vyšetřování je jednodušší, ale i tady funguje řada silných překážek, které nám brání odhalit pravdu. Připomeňme si úryvek: "...v klidu do ní strčil a 'ponořil' se pod hladinu skupiny."

Oběť zde není závažně poraněna a neprovalil se u ní panický strach ze zabití. Marek proto hraje ještě divadlo a chrání agresory. Příchod pedagožky vnímá velmi nepříjemně. Prý proto, že se ho zastává ženská, když byl bit. Vypovídá: "Byl jsem strašně poníženej a úča to viděla!"

Oběti školního "lynčování" se už netrápí ponížením před "účou". Vnitřně, a někdy i nahlas, volají o pomoc a touží, aby jim někdo zachránil život.

Při "malém lynčování" ještě nepropukly orgie "vraždění neviňátek". Doutnající hranice nenávisti a krutosti ještě nevzplála. Někteří žáci se šikanování neúčastní a ani neskandují. Sedí, svačí, čtou si, připravují se na další hodinu. Nenechají se bolestí a utrpením druhého vyrušit. Přiblížím to případem, kdy premiantky a současně velmi slušné dívky chladně a neosobně kopaly do nové spolužačky. Klidně čekaly, až se odkryla, a koply ji do obličeje nebo do rozkroku. Většina žáků si toho nevšímala. Jenom dva chlapci postávali kolem a nakonec se jeden zeptal: "Holky, můžu si taky kopnout?" Agresorky odvětily: "Jo můžeš, pojď." A uvolnily mu místo.

Jak překonat šok

V rámci nácviku jsme se snažili tuto svázanost, bezmocnost při erupci a provalení šikany překonat a nalézt vhodný způsob pomoci.

Obtížné bývá již jenom tento příběh zahrát. I když před tím přehráváme celou řadu metodických případů, zde se vždycky něco zasekne. Nikomu se nechce dělat oběť a nikdo nechce dělat agresora nebo skandující přisluhovače. Obavy jsou i z role pedagoga.

Svou agresi popíráme, stydíme se za ni a bojíme se ji... Když se například člověk ve skupinové psychoterapii dostane tak hluboko, že narazí na svou krutost a agresi, úplně se zhroutí, pláče nad sebou a nemůže pláč zastavit... Bolestivost tohoto dotyku může mít více kontextů. Například dcera vidí krutost u své matky a snaží se být úplně jiná...

Přehrávání příběhu probíhá převážně pouze v náznaku. Oběť se neodváží lehnout a schoulit se. Jakžtakž přijatelné bývá, když si protagonista sedne na židli. Agresoři většinou bezmocně mávají rukama do vzduchu a chichotají se. Faktem je, že jsme velmi opatrní a bráníme často náročnější variantě...

Ojediněle dochází k naturalističtějšímu přehrání. Bývá to u skupin, kde je přítomno více mužů a jeden z nich se srdcem "kaskadéra" se nabídne jako oběť. Za těchto okolností vždy došlo k silným a často překvapivým reakcím u všech účastníků.

Frekventanti shodně vypovídají, že tyto zážitky jsou pro jejich práci velmi cenné. Stává se, že prostřednictvím nich dochází k radikální změně postojů k šikanování a vůbec k vlastní pedagogické činnosti. Nicméně většinou si všichni uvědomují, že tyto zkušenosti nelze slovně sdělit, nelze je předat dál, a proto jsou tyto experimentální výcviky nenahraditelné.

Protagonisté v roli pedagogů prožívají plně svou nepřipravenost. Jejich reagování často vede ještě ke zhoršení situace oběti.

Pro nahlédnutí nevhodnosti a bolestivosti dopadu těchto reakcí na oběť uvedeme jeden příklad a okomentujeme ho z pohledu oběti. Následně se seznámíme s jednáním, které se nám ukázalo jako velmi dobré. Charakterizovali jsme ho jako lásku, soucit a odvahu.

Protagonista hrající při nácviku pedagoga měl následující monolog: "No, co se tady děje? No děti, to jste mě překvapily. Co jste tu dělaly? No jo, Pepík, že ty jsi zase provokoval! No, pojď sem. Už jsme ztratili hodně času. Musím začít výuku. Po vyučování se na vás podívám..."

Jak to prožívala oběť?

"Bylo to strašné. Měl jsem strach a hrůzu... I když jsem věděl, že to je jen tak... Když učitelka vešla, chytal jsem se jí jako tonoucí stébla naděje, že mě zachrání! Ale ona mně nepomohla... Stála u dveří, řekla: Pepíku, že si zase provokoval..." (viz oddíl "Nejlepší řešení..." na str. 8).

V jednom dívčím výchovném ústavu se provalila brutální šikana. Oběť byla vícekrát fyzicky týrána a znásilněna. Ředitelka, když už nevěděla kudy dál, nahlásila věc na okresní policii. Policisté nevěděli, jak se šikanování vyšetřuje, a udělali hrubé chyby. Nechali si dívky označené v zápisu nočního vychovatele jako pachatelky nastoupit před místností, kde prováděli šetření. Postupně s nimi mluvili za přítomnosti sociální pracovnice. Ptali se přímo k věci a neobratně. /"Vy jste měla něco se Steinerovou?" "Vy jste po ní lezla?" apod. Všechny podezřelé obvinění popřely. Tím bylo vyšetřování u konce. Ředitelka čekala od policie pomoc, představovala si, že budou agresorky usvědčeny a potrestány. To se však nestalo. Situace se posléze ještě vyhrotila, když bylo oběti vyhrožováno zabitím. Tehdy ředitelka na radu jednoho kvalifikovaného vychovatele našla zoufalé řešení. Oběť bude spát na izolaci v ústavní nemocničce. Přes den bude chodit s vychovatelkou a nebude se smět od ní vzdálit více než na pět metrů. Takhle to již běží delší dobu. Jak však to lze dlouho dělat? Nicméně ani tato přísná opatření ne bezpečnost oběti nestačila. Ivana, prodloužená ruka kápa, byla nastrčena na izolaci, kde Veroniku pro údajné neshody zbila.

Dodáváme, že neúčinný zásah policie navozuje u agresorů pocit, že jsou hrdinové typu Ramba, na které nikdo nemá. U pedagogů naopak dochází k prohloubení bezmoci. K tomu jeden příklad. Nepotrestaný agresor z výchovného ústavu ve Žluticích vpálil novému vychovateli do obličeje, když na něm požadoval běžnou věc, lapidární pravdu: "Co ty mně můžeš udělat! Byla tu šikana. Vychovatelé mi nic neudělali a ani policajti."Lze proto doporučit aby specialista zařízení připravil půdu pro policii a výsledky svého šetření jí dal k dispozici. Působnost policie rovněž komplikuje častá nezletilost pachatelů. Policie má povinnost šikanu vyšetřit, nicméně trestní řízení nemůže být vzhledem k věku obviněných zahájeno. Případ se proto odloží. Když výjimečně policisté vyšetřování u žáků starších 15 let dokončí, postih následuje - vzhledem k těžkopádné soudní administrativě - až v době, kdy není aktuální. Agresoři jsou již často ze školy venku. (Policisté, vyšetřovatelé, státní zástupci, soudci a advokáti, čili odborníci, kteří se jako zástupci spravedlnosti podílejí na boji proti šikanování, se v něm často dopouštějí zásadních chyb. Ty se týkají celé rozsáhlé problematiky vyšetřování a soudního jednání. Nicméně nepochybujeme, že se vyskytuje v orgánech činných v trestním řízení a advokacii řada zkušených odborníků k této problematice.)

Jeden z nejvážnějších nedostatků je například nerespektování psychického traumatu oběti. Důsledkem je sekundární viktimizace.

Snahou by mělo být, aby se vyšetřování oběti jako svědka nemuselo několikrát opakovat a bylo co nejvíce šetrné. Samozřejmostí by mělo být, že oběť nemusí již vystupovat před soudem. V tomto smyslu by bylo vhodné, kdyby výslech vedl psychoterapeut - specialista na prevenci šikanování. Nejlepší by bylo, kdyby si mohl popovídat s obětí před jednoprůzorovým zrcadlem. Situace by byla zaznamenána na video a vyšetřovatel i obhájce by průběh vyšetřování přehledně sledovali.

Dalším nedostatkem je nedostatečné utajení svědků šikanování. Současné možnosti institutu utajení identity svědka ho dostatečně nechrání před pomstou a zastrašováním agresorů. Svědkové a agresoři se téměř vždy osobně znají, neboť žijí spolu v nějaké skupině či instituci. K tomu lze přičíst nevhodné dotazy na svědka v přítomnosti agresorů při soudním jednání. Jeden takový dotaz na pedagožku z výchovného ústavu zněl: "Bála jste se o život? " Jak měla odpovědět, když ji agresoři seděli za zády a ona věděla, že se evidentně vrátí s podmínkou zpět?

Léčba je obtížná

U pokročilých stadií "virus přemůže buňku" a dojde k bodu zlomu... Normy šikanování přijme většina členů skupiny. Vznikne protiúzdravný systém, který má obrovskou sílu. Odporu proti rozkrytí a uzdravení se účastní všichni nebo téměř všichni členové skupiny a nezřídka ho posílí ještě rodiče obětí a rodiče agresorů. Vše je zde postaveno na hlavu. I oběti se zlobí, že jim chce někdo pomoci. Nezřídka protestují proti potrestání agresorů...

Léčba je obtížná z řady důvodů. A často s ní ani nejde počítat bez "rozbití", "rozprášení" původní skupiny. Vždy je nutné jádro agresorů ze skupiny vyloučit. Někdy je potřeba i zbytek třídy rozdělit a spojit s jinou třídou. Úkolem je sestavit takovou konstelaci žáků, která dává naději na vytvoření pozitivních vztahů. Nezbytná je přítomnost několika relativně silných pozitivních osobností.

Z arsenálu nápravných metod první pomoci je na místě realizovat vnější nátlak. Kdo se rozhodne uvedenou metodu použít, by si měl být vědom, že to, co praktikuje, je léčba dílčí, symptomatická. Ta má v prevenci a boji proti šikanování své pevné místo. Je to léčba rychlá, razantní a účinná, ale slouží pouze k uhašení požáru, nikoli k odstranění jeho příčin. Bez celkové, kauzální léčby nelze zabránit, aby se šikanování později opakovalo. Obrazně řečeno: nestačí odstranit chirurgicky vřed, ale je nutné ozdravit krev pacienta.

Literatura

Bullying in Schools. Europen Teachers´ seminar, Bled, Slovenia, 16-19 April 1998.

Čírtková L.: Kriminální psychologie. Eurounion, Praha 1998.

Fried S.-Fried P.: "Bullies and Victims". Helping Your Child Through the Schoolyard

Battlefield. M. Evans and Company, Inc, New York 1996.

Kolář M.: Skrytý svět šikanování ve školách. Portál, Praha 1997.

Kolář M.: Omyly kolem šikanování. Moderní vyučování, 1997, č.9.

Kolář M.: Tři praktické pohledy na šikanování (Východisko pro účinnou pomoc).

Sborník k tématu "Prevence šikanování ve školách". Institut pedagogicko-psychologické poradenství ČR, Praha 1998.

Kolář M.: Soudce Lynch na českých školách? (Vyšetřování a léčba specifických typů šikan). Sborník k tématu "Prevence šikanování ve školách". Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, Praha 1998.

Kolář M.: Skutečná a "hrová" podoba rasismu u šikanování. Sborník referátů ze semináře s tématem "Rasismus jako sociálně patologický jev". Magistrát hl. m. Prahy, 1996.

Kolář M.: "Kniha o bolestech šikanování." Systémová prevence školních a mimoškolních šikan. (Připravováno k publikaci.)

Kolář M.: Vnitřní stádia šikanování. Mládež a společnost, 1996, č. 2, s. 3-15.

Kolář M.: Prevence šikanování na školách. Výchovný poradce, 1997, č. 12 (příloha zpravodaje IPPP a ASPPŠ "výchovné poradenství").

Kolář M.: Fenomén šikanování u dětí a mládeže. Metodický materiál PPPM UZ s.p. IPS, 1990, č. 8.

Kolář M.: Opomíjené aspekty problému násilí na SOU. Informace o pražském poradenství, 1978, č. 29.

Kolář M.: Právní osvěta jako dílčí součást prevence násilí na SOU. Informace o pražském poradenství, 1978, č.31.

Text vyšel v č. 5/99 časopisu Most pro lidská práva. Aktuální číslo časopisu je na adrese most.ecn.cz, archivní čísla bohužel zatím nejsou na této adrese k dispozici.